Скрыть
26:1
26:5
26:7
26:8
26:9
26:10
26:12
26:13
26:16
26:18
26:19
26:22
26:23
26:25
26:27
26:29
26:30
26:33
26:35
26:38
26:40
26:41
26:42
26:43
26:44
26:45
26:46
26:48
26:49
26:50
26:51
26:55
26:56
26:58
26:60
26:62
26:65
26:66
26:68
26:69
26:71
26:72
26:73
26:75
Церковнославянский (рус)
[Зач. 107.] И бы́сть, егда́ сконча́ Иису́съ вся́ словеса́ сiя́, рече́ ученико́мъ Сво­и́мъ:
вѣ́сте, я́ко по двою́ дню́ Па́сха бу́детъ, и Сы́нъ Человѣ́ческiй пре́данъ бу́детъ на пропя́тiе.
Тогда́ собра́шася архiере́е и кни́жницы и ста́рцы людсті́и во дво́ръ архiере́овъ, глаго́лемаго Каiа́фы,
и совѣща́ша, да Иису́са ле́стiю и́мутъ и убiю́тъ:
глаго́лаху же: но не въ пра́здникъ, да не молва́ бу́детъ въ лю́дехъ.
[Зач. 108.] Иису́су же бы́в­шу въ Виѳа́нiи, въ дому́ Си́мона прокаже́н­наго,
при­­ступи́ къ Нему́ жена́, сткля́ницу ми́ра иму́щи многоцѣ́н­наго, и воз­лива́­ше на главу́ Его́ воз­лежа́ща.
Ви́дѣв­ше же ученицы́ Его́ негодова́ша, глаго́люще: чесо́ ра́ди ги́бель сiя́ [бы́сть]?
можа́­ше бо сiе́ ми́ро продано́ бы́ти на мно́зѣ и да́тися ни́щымъ.
Разумѣ́въ же Иису́съ рече́ и́мъ: что́ тружда́ете жену́? Дѣ́ло бо добро́ содѣ́ла о Мнѣ́:
всегда́ бо ни́щыя и́мате съ собо́ю, Мене́ же не всегда́ и́мате:
воз­лiя́в­ши бо сiя́ ми́ро сiе́ на тѣ́ло Мое́, на погребе́нiе Мя́ сотвори́:
ами́нь глаго́лю ва́мъ: идѣ́же а́ще проповѣ́дано бу́детъ Ева́нгелiе сiе́ во все́мъ мíрѣ, рече́т­ся и е́же сотвори́ сiя́, въ па́мять ея́.
Тогда́ ше́дъ еди́нъ от­ обою­на́­де­ся­те, глаго́лемый Иу́да Искарiо́тскiй, ко архiере́омъ,
рече́: что́ ми хо́щете да́ти, и а́зъ ва́мъ преда́мъ Его́? Они́ же поста́виша ему́ три́десять сре́бреникъ:
и от­то́лѣ иска́­ше удо́бна вре́мене, да Его́ преда́стъ.
Въ пе́рвый же де́нь опрѣсно́чный при­­ступи́ша ученицы́ ко Иису́су, глаго́люще Ему́: гдѣ́ хо́щеши угото́ваемъ Ти́ я́сти па́сху?
О́нъ же рече́: иди́те во гра́дъ ко о́нсицѣ, и рцы́те ему́: Учи́тель глаго́летъ: вре́мя Мое́ бли́зъ е́сть: у тебе́ сотворю́ па́сху со ученики́ Мо­и́ми.
И сотвори́ша ученицы́, я́коже повелѣ́ и́мъ Иису́съ, и угото́ваша па́сху.
Ве́черу же бы́в­шу, воз­лежа́­ше со обѣма­на́­де­ся­те ученико́ма:
и яду́щымъ и́мъ, рече́: ами́нь глаго́лю ва́мъ, я́ко еди́нъ от­ ва́съ преда́стъ Мя́.
И скорбя́ще зѣло́, нача́ша глаго́лати Ему́ еди́нъ кі́йждо и́хъ: еда́ а́зъ е́смь, Го́споди?
О́нъ же от­вѣща́въ рече́: омочи́вый со Мно́ю въ соли́ло ру́ку, то́й Мя́ преда́стъ:
Сы́нъ у́бо Человѣ́ческiй и́детъ, я́коже е́сть пи́сано о Не́мъ: го́ре же человѣ́ку тому́, и́мже Сы́нъ Человѣ́ческiй преда́ст­ся: добро́ бы бы́ло ему́, а́ще не бы́ роди́л­ся человѣ́къ то́й.
Отвѣща́въ же Иу́да предая́й Его́, рече́: еда́ а́зъ е́смь, Равви́? Глаго́ла ему́: ты́ ре́клъ еси́.
Яду́щымъ же и́мъ, прiе́мь Иису́съ хлѣ́бъ и благослови́въ преломи́, и дая́ше ученико́мъ, и рече́: прiими́те, яди́те: сiе́ е́сть Тѣ́ло Мое́.
И прiе́мъ ча́шу и хвалу́ воз­да́въ, даде́ и́мъ, глаго́ля: пі́йте от­ нея́ вси́:
сiя́ бо е́сть Кро́вь Моя́, Но́ваго Завѣ́та, я́же за мно́гiя излива́ема во оставле́нiе грѣхо́въ.
Глаго́лю же ва́мъ, я́ко не и́мамъ пи́ти от­ны́нѣ от­ сего́ плода́ ло́знаго, до дне́ того́, егда́ е́ пiю́ съ ва́ми но́во во Ца́р­ст­вiи Отца́ Мо­его́.
И воспѣ́в­ше изыдо́ша въ го́ру Елео́нску.
Тогда́ глаго́ла и́мъ Иису́съ: вси́ вы́ соблазните́ся о Мнѣ́ въ но́щь сiю́: пи́сано бо е́сть: поражу́ па́стыря, и разы́дут­ся о́вцы ста́да:
по воскресе́нiи же Мо­е́мъ варя́ю вы́ въ Галиле́и.
Отвѣща́въ же Пе́тръ рече́ Ему́: а́ще и вси́ соблазня́т­ся о Тебѣ́, а́зъ никогда́же соблажню́ся.
Рече́ ему́ Иису́съ: ами́нь глаго́лю тебѣ́, я́ко въ сiю́ но́щь, пре́жде да́же але́кторъ не воз­гласи́тъ, трикра́ты от­ве́ржешися Мене́.
Глаго́ла ему́ Пе́тръ: а́ще ми́ е́сть и умре́ти съ Тобо́ю, не от­ве́ргуся Тебе́. Та́кожде и вси́ ученицы́ рѣ́ша.
Тогда́ прiи́де съ ни́ми Иису́съ въ ве́сь, нарица́емую Геѳсима́нiа, и глаго́ла ученико́мъ: сѣди́те ту́, до́ндеже ше́дъ помолю́ся та́мо.
И по­е́мъ Петра́ и о́ба сы́на Зеведе́ова, нача́тъ скорбѣ́ти и тужи́ти.
Тогда́ глаго́ла и́мъ Иису́съ: при­­ско́рбна е́сть душа́ Моя́ до сме́рти: пожди́те здѣ́ и бди́те со Мно́ю.
И преше́дъ ма́ло, паде́ на лицы́ Сво­е́мъ, моля́ся и глаго́ля: О́тче Мо́й, а́ще воз­мо́жно е́сть, да мимо­и́детъ от­ Мене́ ча́ша сiя́: оба́че не я́коже А́зъ хощу́, но я́коже Ты́.
И при­­ше́дъ ко ученико́мъ, и обрѣ́те и́хъ спя́щихъ, и глаго́ла Петро́ви: та́ко ли не воз­мого́сте еди́наго часа́ побдѣ́ти со Мно́ю?
Бди́те и моли́теся, да не вни́дете въ напа́сть: ду́хъ у́бо бо́дръ, пло́ть же немощна́.
Па́ки втори́цею ше́дъ помоли́ся, глаго́ля: О́тче Мо́й, а́ще не мо́жетъ сiя́ ча́ша мимо­ити́ от­ Мене́, а́ще не пiю́ ея́, бу́ди во́ля Твоя́.
И при­­ше́дъ обрѣ́те и́хъ па́ки спя́щихъ: бѣ́ста бо и́мъ о́чи отяготѣ́нѣ.
И оста́вль и́хъ, ше́дъ па́ки, помоли́ся трети́цею, то́жде сло́во ре́къ.
Тогда́ прiи́де ко ученико́мъ Сво­и́мъ и глаго́ла и́мъ: спи́те про́чее и почива́йте: се́, при­­бли́жися ча́съ, и Сы́нъ Человѣ́ческiй предае́т­ся въ ру́ки грѣ́шниковъ:
воста́ните, и́демъ: се́, при­­бли́жися предая́й Мя́.
И еще́ Ему́ глаго́лющу, се́, Иу́да, еди́нъ от­ обою­на́­де­ся­те, прiи́де, и съ ни́мъ наро́дъ мно́гъ со ору́жiемъ и дреко́льми, от­ архiере́й и ста́рецъ людски́хъ.
Предая́й же Его́ даде́ и́мъ зна́менiе, глаго́ля: Его́же а́ще лобжу́, То́й е́сть: ими́те Его́.
И а́бiе при­­сту́пль ко Иису́сови, рече́: ра́дуйся, Равви́. И облобыза́ Его́.
Иису́съ же рече́ ему́: дру́же, [твори́,] на не́же еси́ при­­ше́лъ {дру́же, на сiе́ ли при­­ше́лъ еси́?}. Тогда́ при­­сту́пльше воз­ложи́ша ру́цѣ на Иису́са и я́ша Его́.
И се́, еди́нъ от­ су́щихъ со Иису́сомъ, просте́ръ ру́ку, извлече́ но́жъ сво́й, и уда́ри раба́ архiере́ова, и урѣ́за ему́ у́хо.
Тогда́ глаго́ла ему́ Иису́съ: воз­врати́ но́жъ тво́й въ мѣ́сто его́: вси́ бо прiе́мшiи но́жъ ноже́мъ поги́бнутъ:
или́ мни́т­ся ти́, я́ко не могу́ ны́нѣ умоли́ти Отца́ Мо­его́, и предста́витъ Ми́ вя́щше не́же два­на́­де­ся­те легео́на А́нгелъ?
Ка́ко у́бо сбу́дут­ся Писа́нiя, я́ко та́ко подоба́етъ бы́ти?
Въ то́й ча́съ рече́ Иису́съ наро́домъ: я́ко на разбо́йника ли изыдо́сте со ору́жiемъ и дреко́льми я́ти Мя́? По вся́ дни́ при­­ ва́съ сѣдѣ́хъ учя́ въ це́ркви, и не я́сте Мене́.
Се́ же все́ бы́сть, да сбу́дут­ся Писа́нiя проро́ческая. Тогда́ ученицы́ вси́ оста́вльше Его́ бѣжа́ша.
[Зач. 109.] [Во́ини] же е́мше Иису́са ведо́ша къ Каiа́фѣ архiере́ови, идѣ́же кни́жницы и ста́рцы собра́шася.
Пе́тръ же идя́ше по Не́мъ издале́ча до двора́ архiере́ова: и в­ше́дъ вну́трь, сѣдя́ше со слуга́ми, ви́дѣти кончи́ну.
Архiере́е же и ста́рцы и со́нмъ ве́сь иска́ху лжесвидѣ́тел­ст­ва на Иису́са, я́ко да убiю́тъ Его́,
и не обрѣта́ху: и мно́гимъ лжесвидѣ́телемъ при­­сту́пльшымъ, не обрѣто́ша. По́слѣжде же при­­ступи́в­ша два́ лжесвидѣ́теля,
рѣ́ста: Се́й рече́: могу́ разори́ти це́рковь Бо́жiю и треми́ де́нми созда́ти ю́.
И воста́въ архiере́й рече́ Ему́: ничесо́же ли от­вѣщава́еши, что́ сі́и на Тя́ свидѣ́тел­ст­вуютъ?
Иису́съ же молча́­ше. И от­вѣща́въ архiере́й рече́ Ему́: заклина́ю Тя́ Бо́гомъ живы́мъ, да рече́ши на́мъ, а́ще Ты́ еси́ Христо́съ, Сы́нъ Бо́жiй?
Глаго́ла ему́ Иису́съ: ты́ ре́клъ еси́: оба́че глаго́лю ва́мъ: от­се́лѣ у́зрите Сы́на Человѣ́ческаго сѣдя́ща одесну́ю си́лы и гряду́ща на о́блацѣхъ небе́сныхъ.
Тогда́ архiере́й растерза́ ри́зы своя́, глаго́ля, я́ко хулу́ глаго́ла: что́ еще́ тре́буемъ свидѣ́телей? Се́, ны́нѣ слы́шасте хулу́ Его́:
что́ ва́мъ мни́т­ся? Они́ же от­вѣща́в­ше рѣ́ша: пови́ненъ е́сть сме́рти.
Тогда́ заплева́ша лице́ Его́ и па́кости Ему́ дѣ́яху {и по лани́тома бiя́ху Его́}: о́вiи же за лани́ту уда́риша {зауша́ху Его́},
глаго́люще: прорцы́ на́мъ, Христе́, кто́ е́сть ударе́й Тя́?
Пе́тръ же внѣ́ сѣдя́ше во дворѣ́. И при­­ступи́ къ нему́ еди́на рабы́ня, глаго́лющи: и ты́ бы́лъ еси́ со Иису́сомъ Галиле́йскимъ.
О́нъ же от­ве́ржеся предъ всѣ́ми, глаго́ля: не вѣ́мъ, что́ глаго́леши.
Изше́дшу же ему́ ко врато́мъ, узрѣ́ его́ друга́я, и глаго́ла су́щымъ та́мо: и се́й бѣ́ со Иису́сомъ Назоре́омъ.
И па́ки от­ве́ржеся съ кля́твою, я́ко не зна́ю Человѣ́ка.
Пома́лѣ же при­­ступи́в­ше стоя́щiи, рѣ́ша Петро́ви: во­и́стин­ну и ты́ от­ ни́хъ еси́, и́бо бесѣ́да твоя́ я́вѣ тя́ твори́тъ.
Тогда́ нача́тъ роти́тися и кля́тися, я́ко не зна́ю Человѣ́ка. И а́бiе пѣ́тель воз­гласи́.
И помяну́ Пе́тръ глаго́лъ Иису́совъ, рече́н­ный ему́, я́ко пре́жде да́же пѣ́тель не воз­гласи́тъ, трикра́ты от­ве́ржешися Мене́. И изше́дъ во́нъ пла́кася го́рько.
Французский (LSG)
 Lorsque Jésus eut achevé tous ces discours, il dit à ses disciples:
 Vous savez que la Pâque a lieu dans deux jours, et que le Fils de l'homme sera livré pour être crucifié.
 Alors les principaux sacrificateurs et les anciens du peuple se réunirent dans la cour du souverain sacrificateur, appelé Caïphe;
 et ils délibérèrent sur les moyens d'arrêter Jésus par ruse, et de le faire mourir.
 Mais ils dirent: Que ce ne soit pas pendant la fête, afin qu'il n'y ait pas de tumulte parmi le peuple.
 Comme Jésus était à Béthanie, dans la maison de Simon le lépreux,
 une femme s'approcha de lui, tenant un vase d'albâtre, qui renfermait un parfum de grand prix; et, pendant qu'il était à table, elle répandit le parfum sur sa tête.
 Les disciples, voyant cela, s'indignèrent, et dirent: A quoi bon cette perte?
 On aurait pu vendre ce parfum très cher, et en donner le prix aux pauvres.
 Jésus, s'en étant aperçu, leur dit: Pourquoi faites-vous de la peine à cette femme? Elle a fait une bonne action à mon égard;
 car vous avez toujours des pauvres avec vous, mais vous ne m'avez pas toujours.
 En répandant ce parfum sur mon corps, elle l'a fait pour ma sépulture.
 Je vous le dis en vérité, partout où cette bonne nouvelle sera prêchée, dans le monde entier, on racontera aussi en mémoire de cette femme ce qu'elle a fait.
 Alors l'un des douze, appelé Judas Iscariot, alla vers les principaux sacrificateurs,
 et dit: Que voulez-vous me donner, et je vous le livrerai? Et ils lui payèrent trente pièces d'argent.
 Depuis ce moment, il cherchait une occasion favorable pour livrer Jésus.
 Le premier jour des pains sans levain, les disciples s'adressèrent à Jésus, pour lui dire: Où veux-tu que nous te préparions le repas de la Pâque?
 Il répondit: Allez à la ville chez un tel, et vous lui direz: Le maître dit: Mon temps est proche; je ferai chez toi la Pâque avec mes disciples.
 Les disciples firent ce que Jésus leur avait ordonné, et ils préparèrent la Pâque.
 Le soir étant venu, il se mit à table avec les douze.
 Pendant qu'ils mangeaient, il dit: Je vous le dis en vérité, l'un de vous me livrera.
 Ils furent profondément attristés, et chacun se mit à lui dire: Est-ce moi, Seigneur?
 Il répondit: Celui qui a mis avec moi la main dans le plat, c'est celui qui me livrera.
 Le Fils de l'homme s'en va, selon ce qui est écrit de lui. Mais malheur à l'homme par qui le Fils de l'homme est livré! Mieux vaudrait pour cet homme qu'il ne fût pas né.
 Judas, qui le livrait, prit la parole et dit: Est-ce moi, Rabbi? Jésus lui répondit: Tu l'as dit.
 Pendant qu'ils mangeaient, Jésus prit du pain; et, après avoir rendu grâces, il le rompit, et le donna aux disciples, en disant: Prenez, mangez, ceci est mon corps.
 Il prit ensuite une coupe; et, après avoir rendu grâces, il la leur donna, en disant: Buvez-en tous;
 car ceci est mon sang, le sang de l'alliance, qui est répandu pour plusieurs, pour la rémission des péchés.
 Je vous le dis, je ne boirai plus désormais de ce fruit de la vigne, jusqu'au jour où j'en boirai du nouveau avec vous dans le royaume de mon Père.
 Après voir chanté les cantiques, ils se rendirent à la montagne des oliviers.
 Alors Jésus leur dit: Je serai pour vous tous, cette nuit, une occasion de chute; car il est écrit: Je frapperai le berger, et les brebis du troupeau seront dispersées.
 Mais, après que je serai ressuscité, je vous précèderai en Galilée.
 Pierre, prenant la parole, lui dit: Quand tu serais pour tous une occasion de chute, tu ne le seras jamais pour moi.
 Jésus lui dit: Je te le dis en vérité, cette nuit même, avant que le coq chante, tu me renieras trois fois.
 Pierre lui répondit: Quand il me faudrait mourir avec toi, je ne te renierai pas. Et tous les disciples dirent la même chose.
 Là-dessus, Jésus alla avec eux dans un lieu appelé Gethsémané, et il dit aux disciples: Asseyez-vous ici, pendant que je m'éloignerai pour prier.
 Il prit avec lui Pierre et les deux fils de Zébédée, et il commença à éprouver de la tristesse et des angoisses.
 Il leur dit alors: Mon âme est triste jusqu'à la mort; restez ici, et veillez avec moi.
 Puis, ayant fait quelques pas en avant, il se jeta sur sa face, et pria ainsi: Mon Père, s'il est possible, que cette coupe s'éloigne de moi! Toutefois, non pas ce que je veux, mais ce que tu veux.
 Et il vint vers les disciples, qu'il trouva endormis, et il dit à Pierre: Vous n'avez donc pu veiller une heure avec moi!
 Veillez et priez, afin que vous ne tombiez pas dans la tentation; l'esprit es bien disposé, mais la chair est faible.
 Il s'éloigna une seconde fois, et pria ainsi: Mon Père, s'il n'est pas possible que cette coupe s'éloigne sans que je la boive, que ta volonté soit faite!
 Il revint, et les trouva encore endormis; car leurs yeux étaient appesantis.
 Il les quitta, et, s'éloignant, il pria pour la troisième fois, répétant les mêmes paroles.
 Puis il alla vers ses disciples, et leur dit: Vous dormez maintenant, et vous vous reposez! Voici, l'heure est proche, et le Fils de l'homme est livré aux mains des pécheurs.
 Levez-vous, allons; voici, celui qui me livre s'approche.
 Comme il parlait encore, voici, Judas, l'un des douze, arriva, et avec lui une foule nombreuse armée d'épées et de bâtons, envoyée par les principaux sacrificateurs et par les anciens du peuple.
 Celui qui le livrait leur avait donné ce signe: Celui que je baiserai, c'est lui; saisissez-le.
 Aussitôt, s'approchant de Jésus, il dit: Salut, Rabbi! Et il le baisa.
 Jésus lui dit: Mon ami, ce que tu es venu faire, fais-le. Alors ces gens s'avancèrent, mirent la main sur Jésus, et le saisirent.
 Et voici, un de ceux qui étaient avec Jésus étendit la main, et tira son épée; il frappa le serviteur du souverain sacrificateur, et lui emporta l'oreille.
 Alors Jésus lui dit: Remets ton épée à sa place; car tous ceux qui prendront l'épée périront par l'épée.
 Penses-tu que je ne puisse pas invoquer mon Père, qui me donnerait à l'instant plus de douze légions d'anges?
 Comment donc s'accompliraient les Écritures, d'après lesquelles il doit en être ainsi?
 En ce moment, Jésus dit à la foule: Vous êtes venus, comme après un brigand, avec des épées et des bâtons, pour vous emparer de moi. J'étais tous les jours assis parmi vous, enseignant dans le temple, et vous ne m'avez pas saisi.
 Mais tout cela est arrivé afin que les écrits des prophètes fussent accomplis. Alors tous les disciples l'abandonnèrent, et prirent la fuite.
 Ceux qui avaient saisi Jésus l'emmenèrent chez le souverain sacrificateur Caïphe, où les scribes et les anciens étaient assemblés.
 Pierre le suivit de loin jusqu'à la cour du souverain sacrificateur, y entra, et s'assit avec les serviteurs, pour voir comment cela finirait.
 Les principaux sacrificateurs et tout le sanhédrin cherchaient quelque faux témoignage contre Jésus, suffisant pour le faire mourir.
 Mais ils n'en trouvèrent point, quoique plusieurs faux témoins se fussent présentés. Enfin, il en vint deux, qui dirent:
 Celui-ci a dit: Je puis détruire le temple de Dieu, et le rebâtir en trois jours.
 Le souverain sacrificateur se leva, et lui dit: Ne réponds-tu rien? Qu'est-ce que ces hommes déposent contre toi?
 Jésus garda le silence. Et le souverain sacrificateur, prenant la parole, lui dit: Je t'adjure, par le Dieu vivant, de nous dire si tu es le Christ, le Fils de Dieu.
 Jésus lui répondit: Tu l'as dit. De plus, je vous le déclare, vous verrez désormais le Fils de l'homme assis à la droite de la puissance de Dieu, et venant sur les nuées du ciel.
 Alors le souverain sacrificateur déchira ses vêtements, disant: Il a blasphémé! Qu'avons-nous encore besoin de témoins? Voici, vous venez d'entendre son blasphème. Que vous en semble?
 Ils répondirent: Il mérite la mort.
 Là-dessus, ils lui crachèrent au visage, et lui donnèrent des coups de poing et des soufflets en disant:
 Christ, prophétise; dis-nous qui t'a frappé.
 Cependant, Pierre était assis dehors dans la cour. Une servante s'approcha de lui, et dit: Toi aussi, tu étais avec Jésus le Galiléen.
 Mais il le nia devant tous, disant: Je ne sais ce que tu veux dire.
 Comme il se dirigeait vers la porte, une autre servante le vit, et dit à ceux qui se trouvaient là; Celui-ci était aussi avec Jésus de Nazareth.
 Il le nia de nouveau, avec serment: Je ne connais pas cet homme.
 Peu après, ceux qui étaient là, s'étant approchés, dirent à Pierre: Certainement tu es aussi de ces gens-là, car ton langage te fait reconnaître.
 Alors il se mit à faire des imprécations et à jurer: Je ne connais pas cet homme. Aussitôt le coq chanta.
 Et Pierre se souvint de la parole que Jésus avait dite: Avant que le coq chante, tu me renieras trois fois. Et étant sorti, il pleura amèrement.
Латинский (Nova Vulgata)
Et factum est, cum consum masset Iesus sermones hos omnes, dixit discipulis suis:
«Scitis quia post biduum Pascha fiet, et Filius hominis traditur, ut crucifigatur».
Tunc congregati sunt principes sacerdotum et seniores populi in aulam principis sacerdotum, qui dicebatur Caiphas,
et consilium fecerunt, ut Iesum dolo tenerent et occiderent;
dicebant autem: «Non in die festo, ne tumultus fiat in populo».
Cum autem esset Iesus in Bethania, in domo Simonis leprosi,
accessit ad eum mulier habens alabastrum unguenti pretiosi et effudit super caput ipsius recumbentis.
Videntes autem discipuli, indignati sunt dicentes: «Ut quid perditio haec?
Potuit enim istud venumdari multo et dari pauperibus».
Sciens autem Iesus ait illis: «Quid molesti estis mulieri? Opus enim bonum operata est in me;
nam semper pauperes habetis vobiscum, me autem non semper habetis.
Mittens enim haec unguentum hoc supra corpus meum, ad sepeliendum me fecit.
Amen dico vobis: Ubicumque praedicatum fuerit hoc evangelium in toto mundo, dicetur et quod haec fecit in memoriam eius».
Tunc abiit unus de Duodecim, qui dicebatur Iudas Iscariotes, ad principes sacerdotum
et ait: «Quid vultis mihi dare, et ego vobis eum tradam?». At illi constituerunt ei triginta argenteos.
Et exinde quaerebat opportunitatem, ut eum traderet.
Prima autem Azymorum accesserunt discipuli ad Iesum dicentes: «Ubi vis paremus tibi comedere Pascha?».
Ille autem dixit: «Ite in civitatem ad quendam et dicite ei: "Magister dicit: Tempus meum prope est; apud te facio Pascha cum discipulis meis"».
Et fecerunt discipuli, sicut constituit illis Iesus, et paraverunt Pascha.
Vespere autem facto, discumbebat cum Duodecim.
Et edentibus illis, dixit: «Amen dico vobis: Unus vestrum me traditurus est».
Et contristati valde, coeperunt singuli dicere ei: «Numquid ego sum, Domine?».
At ipse respondens ait: «Qui intingit mecum manum in paropside, hic me tradet.
Filius quidem hominis vadit, sicut scriptum est de illo; vae autem homini illi, per quem Filius hominis traditur! Bonum erat ei, si natus non fuisset homo ille».
Respondens autem Iudas, qui tradidit eum, dixit: «Numquid ego sum, Rabbi?». Ait illi: «Tu dixisti».
Cenantibus autem eis, accepit Iesus panem et benedixit ac fregit deditque discipulis et ait: «Accipite, comedite: hoc est corpus meum».
Et accipiens calicem, gratias egit et dedit illis dicens: «Bibite ex hoc omnes:
hic est enim sanguis meus novi testamenti, qui pro multis effunditur in remissionem peccatorum.
Dico autem vobis: Non bibam amodo de hoc genimine vitis usque in diem illum, cum illud bibam vobiscum novum in regno Patris mei».
Et hymno dicto, exierunt in montem Oliveti.
Tunc dicit illis Iesus: «Omnes vos scandalum patiemini in me in ista nocte. Scriptum est enim:»Percutiam pastorem, et dispergentur oves gregis".
Postquam autem resurrexero, praecedam vos in Galilaeam».
Respondens autem Petrus ait illi: «Et si omnes scandalizati fuerint in te, ego numquam scandalizabor».
Ait illi Iesus: «Amen dico tibi: In hac nocte, antequam gallus cantet, ter me negabis».
Ait illi Petrus: «Etiam si oportuerit me mori tecum, non te negabo». Similiter et omnes discipuli dixerunt.
Tunc venit Iesus cum illis in praedium, quod dicitur Gethsemani. Et dicit discipulis: «Sedete hic, donec vadam illuc et orem».
Et assumpto Petro et duobus filiis Zebedaei, coepit contristari et maestus esse.
Tunc ait illis: «Tristis est anima mea usque ad mortem; sustinete hic et vigilate mecum».
Et progressus pusillum, procidit in faciem suam orans et dicens: «Pater mi, si possibile est, transeat a me calix iste; verumtamen non sicut ego volo, sed sicut tu».
Et venit ad discipulos et invenit eos dormientes; et dicit Petro: «Sic non potuistis una hora vigilare mecum?
Vigilate et orate, ut non intretis in tentationem; spiritus quidem promptus est, caro autem infirma».
Iterum secundo abiit et oravit dicens: «Pater mi, si non potest hoc transire, nisi bibam illud, fiat voluntas tua».
Et venit iterum et invenit eos dormientes: erant enim oculi eorum gravati.
Et relictis illis, iterum abiit et oravit tertio, eundem sermonem iterum dicens.
Tunc venit ad discipulos et dicit illis: «Dormite iam et requiescite; ecce appropinquavit hora, et Filius hominis traditur in manus peccatorum.
Surgite, eamus; ecce appropinquavit, qui me tradit».
Et adhuc ipso loquente, ecce Iudas, unus de Duodecim, venit, et cum eo turba multa cum gladiis et fustibus, missi a principibus sacerdotum et senioribus populi.
Qui autem tradidit eum, dedit illis signum dicens: «Quemcumque osculatus fuero, ipse est; tenete eum!».
Et confestim accedens ad Iesum dixit: «Ave, Rabbi!» et osculatus est eum.
Iesus autem dixit illi: «Amice, ad quod venisti!». Tunc accesserunt et manus iniecerunt in Iesum et tenuerunt eum.
Et ecce unus ex his, qui erant cum Iesu, extendens manum exemit gladium suum et percutiens servum principis sacerdotum amputavit auriculam eius.
Tunc ait illi Iesus: «Converte gladium tuum in locum suum. Omnes enim, qui acceperint gladium, gladio peribunt.
An putas quia non possum rogare Patrem meum, et exhibebit mihi modo plus quam duodecim legiones angelorum?
Quomodo ergo implebuntur Scripturae quia sic oportet fieri?».
In illa hora dixit Iesus turbis: «Tamquam ad latronem existis cum gladiis et fustibus comprehendere me? Cotidie sedebam docens in templo, et non me tenuistis».
Hoc autem totum factum est, ut implerentur scripturae Prophetarum. Tunc discipuli omnes, relicto eo, fugerunt.
Illi autem tenentes Iesum duxerunt ad Caipham principem sacerdotum, ubi scribae et seniores convenerant.
Petrus autem sequebatur eum a longe usque in aulam principis sacerdotum; et ingressus intro sede bat cum ministris, ut videret finem.
Principes autem sacerdotum et omne concilium quaerebant falsum testimonium contra Iesum, ut eum morti traderent,
et non invenerunt, cum multi falsi testes accessissent. Novissime autem venientes duo
dixerunt: «Hic dixit: "Possum destruere templum Dei et post triduum aedificare illud"».
Et surgens princeps sacerdotum ait illi: «Nihil respondes? Quid isti adversum te testificantur?».
Iesus autem tacebat. Et princeps sacerdotum ait illi: «Adiuro te per Deum vivum, ut dicas nobis, si tu es Christus Filius Dei».
Dicit illi Iesus: «Tu dixisti. Verumtamen dico vobis: Amodo videbitis Filium hominis sedentem a dextris Virtutis et venientem in nubibus caeli».
Tunc princeps sacerdotum scidit vestimenta sua dicens: «Blasphemavit! Quid adhuc egemus testibus? Ecce nunc audistis blasphemiam.
Quid vobis videtur?». Illi autem respondentes dixerunt: «Reus est mortis!».
Tunc exspuerunt in faciem eius et colaphis eum ceciderunt; alii autem palmas in faciem ei dederunt
dicentes: «Prophetiza nobis, Christe: Quis est, qui te percussit?».
Petrus vero sedebat foris in atrio; et accessit ad eum una ancilla dicens: «Et tu cum Iesu Galilaeo eras!».
At ille negavit coram omnibus dicens: «Nescio quid dicis!».
Exeunte autem illo ad ianuam, vidit eum alia et ait his, qui erant ibi: «Hic erat cum Iesu Nazareno!».
Et iterum negavit cum iuramento: «Non novi hominem!».
Post pusillum autem accesserunt, qui stabant, et dixerunt Petro: «Vere et tu ex illis es, nam et loquela tua manifestum te facit».
Tunc coepit detestari et iurare: «Non novi hominem!». Et continuo gallus cantavit;
et recordatus est Petrus verbi Iesu, quod dixerat: «Priusquam gallus cantet, ter me negabis». Et egressus foras ploravit amare.
Исо ҳамма сўзларини айтиб бўлгач, шогирдларига деди:
“Икки кундан кейин Фисиҳ байрами бўлишини биласизлар. Ана, ўшанда Инсон Ўғли хочга михлаш учун тутиб берилади”.
Шундан кейин олий руҳонийлар, уламолар ва оқсоқоллар жамиси Каяфа исмли бош олий руҳонийнинг ҳовлисида тўпланишиб,
Исони ҳийла билан тутиб ўлдиришни ўзаро маслаҳатлашиб олдилар.
Улар: “Бу иш фақат байрам кунларида бўлмаслиги керак, яна халқ ғалаён қилмасин”, – дедилар.
Исо Байтанияда мохов Симуннинг уйида экан,
бир аёл Унинг олдига келди. У ганчдан ясалган идишда жуда қимматли атир мой келтириб, Исо дастурхон олдида ўтирган пайтда Унинг бошига қуйди.
Шогирдлари буни кўргач, ғазабланиб:- Бу исрофгарликнинг нима кераги бор?
Бу мойни катта баҳога сотиб, пулини камбағалларга бўлиб бериш мумкин эди-ку! – дейишди.
Исо айтилганларнинг фарқига бориб, шогирдларига деди:- Нега аёлни хижолатда қолдиряпсизлар? У Мен учун эзгу иш қилди.
Камбағаллар ҳар доим сизлар билан бирга, лекин Мен доим сизлар билан бирга бўлмайман.
Аёл бу мойни танамга тўкиб, Мени кўмишга тайёрлади.
Сизларга чинини айтайин: Инжил Хушхабари дунёнинг қайси ерида тарғиб қилинса, бу аёл ҳам эсланиб, унинг қилган иши ёдга олинади.
Шунда ўн икки шогирддан бири бўлган Яҳудо Ишқариёт деган киши олий руҳонийларнинг олдига бориб:
- Исони қўлингизга тутиб берсам, менга нима берасизлар? – деб сўради. Улар Яҳудога ўттиз кумуш танга таклиф этдилар.
Ўша вақтдан бошлаб Яҳудо Исога хиёнат қилиш учун қулай пайт пойлайдиган бўлди.
Хамиртурушсиз нон ёпиладиган Фисиҳ байрамининг биринчи кунида шогирдлар Исонинг олдига келиб сўрадилар:- Сенга Фисиҳ байрами таомини қаерда тайёрлашимизни буюрасан?
- Шаҳарга кириб фалон кишининг олдига боринглар, – деди Исо, – ва унга шундай деб айтинглар: “Устозимиз: Менинг вақт-соатим яқинлашди, деяпти, Фисиҳ байрамини шогирдларим билан бирга сенинг уйингда нишонламоқчиман, деяпти”.
Шогирдлари Исо уларга буюрганидай қилиб, Фисиҳ таомини тайёрладилар.
Оқшом тушгач, Исо ўн икки шогирди билан дастурхон атрофига ўтирди.
Овқатланаётганларида, Исо:- Сизларга ростини айтсам, сиздан бир киши Мени тутиб беради, – деди.
Шогирдлар жуда хафа бўлиб, бирин-кетин Ундан:- Раббий, ўша мен эмасми? – деб сўрай бошладилар.
У эса жавоб қайтариб деди:- Мен билан бирга косага нон ботириб еган Мени тутиб беради.
Тўғри, Инсон Ўғлининг тақдири оятда ёзилганидай кетяпти. Лекин Инсон Ўғлини тутиб берадиган ўша одамнинг ҳолига вой! У одамнинг туғилмагани яхшироқ бўлар эди.
Шунда Исога хоинлик қиладиган Яҳудо сўради:- Устоз, мени кўзда тутаётганинг йўқми?- Ўзинг айтдинг, – деди Исо.
Улар овқатланиб ўтирганларида, Исо нонни олди, дуо ўқиб синдирди ва шогирдларига тарқатиб:- Олинглар, енглар, бу Менинг танамдир, – деди.
Косани ҳам олиб, шукрона дуосини айтди ва уларга узатиб:- Бундан ҳаммаларинг ичинглар, – деди.
- Чунки бу – кўпларнинг гуноҳлари кечирилиши учун тўкиладиган, Янги Аҳдни тасдиқлайдиган Менинг қонимдир.
Мен сизларга шуни айтаман: Отамнинг Шоҳлигида сизлар билан янги шароб ичадиган ўша кунгача, Мен узумнинг бу кўз ёшидан бошқа ичмайман.
Кейин улар куйлаб, Зайтун тоғи томон кетдилар.
Шу орада Исо шогирдларига деди:- Бу тунда ҳаммангиз Мендан юз ўгирасизлар. Чунки Тавротда* шундай ёзилган:“Мен чўпонни жароҳатлайман,Қўйлар ўзи тарқаб кетади”.
Бироқ ўлиб тирилганимдан кейин, Мен сизлардан олдин Жалилага бораман.
Бутрус жавоб бериб Унга деди:- Агар ҳамма Сендан юз ўгирса ҳам, мен ҳеч қачон ўгирмайман! – деди.
Исо унга:- Сенга ростини айтсам, шу кечаёқ, хўроз қичқирмасдан аввал, сен Мендан уч марта тонасан, – деди.
Бутрус Унга:- Мен Сен билан бирга ўлсам ҳам, Сендан асло тонмайман! – деди. Бошқа ҳамма шогирдлари ҳам шундай дедилар.
Шундан кейин Исо шогирдлари билан бирга Гетсемания деган жойга келди ва уларга:- Мен нарироқ бориб ибодат қилгунимча, сизлар шу ерда ўтириб туринглар, – деди.
Бутрус билан Забадийнинг икки ўғлини Ўзига ҳамроҳ қилиб олган Исо руҳан сиқилиб, андуҳ чека бошлади.
У ёнидагиларга:- Менинг жоним ўлим олдидалигини сезиб, жуда қийналмоқда. Шу ерда қолиб, Мен билан бирга сергак туринглар, – деди.
Бир оз нари кетиб, ерга мук тушди ва ибодат қилиб:- Эй Отам! Агар мумкин бўлса, бу заққум* коса Менинг ёнимдан ўтиб кетсин. Лекин Мен истагандек эмас, Сен истагандек бўлсин, – деди.
У шогирдлари ёнига қайтиб келганда, уларни ухлаб ётган ҳолда кўрди ва Бутрусга деди:- Демак, сизлар Мен билан бирга лоақал бир соатга уйғоқ тура олмадинглар.
Васвасага тушмаслик учун ҳушёр бўлиб, ибодат қила туринглар. Руҳ тетик, тана эса заифдир.
Исо иккинчи марта бориб:- Эй Отам! Агар бу қисмат Мени дамига олмай ўтиб кетиши мумкин бўлмаса, майли, Сен хоҳлагандек бўлсин, – деб ибодат қилди.
У қайтиб келиб, шогирдларини яна ухлаб ётган ҳолда кўрди. Уларнинг қовоқлари салқиган эди.
Исо уларни қолдириб, яна узоқлашди ва ўша сўзларни такрорлаб, учинчи марта ибодат қилди.
Шундан сўнг Ўз шогирдлари ёнига келиб, уларга деди:- Сизлар ҳали ҳам ухлаб, роҳатланиб ётибсизларми? Мана, вақт-соати келди, Инсон Ўғли гуноҳкорлар қўлига тутиб бериляпти.
Туринглар, кетайлик. Мана, Менга хоинлик қилувчи ҳам яқинлашиб қолди.
Исо гапини тугатмаёқ, ўн икки шогирдидан бири бўлган Яҳудо келиб қолди. Унинг ёнида олий руҳонийлар ва халқ оқсоқоллари томонидан юборилган, қилич ва таёқ ушлаган оломон бор эди.
Исога хоинлик қилувчи эса: “Мен кимни ўпсам, У Ўшадир, Уни тутиб олинглар”, деб улар билан тил бириктирган эди.
У тўғри Исонинг олдига бориб:- Кайфинг чоғ бўлсин, Устоз! – деб, Уни ўпди.
Исо унга:- Дўстим, нима учун келдинг? – дейиши биланоқ, одамлар келиб, Исога қўллари билан ёпишганча Уни ушлаб олишди.
Шунда Исо билан бирга бўлганлардан бири қиличини қинидан суғуриб, қулочкашлаб олий руҳонийнинг қаролига даст солди-да, қулоғини узиб ташлади.
Лекин Исо унга:- Қиличингни жойига қайтариб қўй! Қилич кўтарган бари қиличдан ҳалок бўлур.
Ёки ўйлайсанки, Мен Отамга илтижо қилолмайманми? У Менга ҳозироқ ўн икки тумандан кўпроқ фаришталарни юбориши мумкин.
Бироқ у ҳолда буларнинг содир бўлмоғи кераклиги айтилган оятлар бажо бўлармикин?
Шундан сўнг Исо оломонга қайрилиб деди:- Сизлар Мени ҳибсга олиш учун қароқчига қарши чиққандек қиличлару таёқлар билан қуролланиб келибсизлар. Мен бўлсам, ҳар куни маъбадда таълим бериб, сизлар билан бирга ўтирар эдим, сизлар-чи, Мени қўлга олмадинглар.
Лекин буларнинг ҳаммаси пайғамбар оятлари бажо келиши учун содир бўлди.Ўшанда ҳамма шогирдлари Исони қолдириб, қочиб кетишди.
Исони қўлга олганлар Уни бош олий руҳоний Каяфанинг ҳузурига келтирдилар. У ерга уламолар билан оқсоқоллар ҳам тўпландилар.
Бутрус эса Исога узоқдан эргашиб, олий руҳонийнинг ҳовлисигача келди. Ичкарига кириб, бу воқеанинг охирини кўриш учун хизматкорлар билан бирга ўтирди.
Олий руҳонийлар, оқсоқоллар ва бутун Олий Кенгаш Исога ўлим жазосини бериш учун Унга қарши сохта далиллар излашга тушдилар.
Анчагина гувоҳлар олға чиққан бўлса-да, етарлича айбловчи далиллар топилмади. Ниҳоят, икки сохта гувоҳ сўзга чиқиб:
- Бу Одам: “Мен Худонинг маъбадини бузиб, уч кунда қайта тиклай оламан”, деган, – деб айтишди.
Бош олий руҳоний ўрнидан туриб, Исога:- Нега Сен ҳеч жавоб қайтармайсан? Уларнинг айбловларига нима дейсан? – деди.
Исо индамади. Олий руҳоний Унга:- Барҳаёт Худо ҳақи Сенга қасам ичирайинки, бизларга айт: Худонинг Ўғли – Масиҳ Сенмисан? – деди.
Исо унга:- Ўзинг айтдинг, – деди. – Ҳатто сизларга айтадурманки, бундан кейин Инсон Ўғли Қодир Тангрининг ўнг томонида ўлтириб, осмон булутлари узра келаётганини кўрасизлар.
Шунда олий руҳоний кийимларини йиртиб:- У шаккоклик қилмоқда-ку! Бизларга бошқа гувоҳларнинг нима кераги бор? Мана энди У Худога шак келтирганини ўзларингиз эшитдингизлар.
Сизлар нима дейсизлар? – деди. Улар жавоб бериб:- Ўлимга лойиқ! – дейишди.
Сўнг улар Исонинг юзига тупуриб, Уни муштлай бошладилар. Бошқалари эса Уни шапалоқлаб:
- Эй Масиҳ! Қани пайғамбарлигингни кўрсатиб, айтиб бер-чи, Сени кимлар уряпти экан? – дердилар.
Бу вақт Бутрус ташқи ҳовлида ўтириб эди. Бир хизматкор аёл унинг ёнига келиб:- Сен ҳам жалилалик Исо билан бирга эдинг-ку! – деди.
Лекин Бутрус ҳамманинг олдида инкор этиб:- Сен бўлмағур гапни айтяпсан, – деди.
Сўнг дарвоза томон чиқди. Бошқа бир хизматкор аёл ҳам уни кўриб, атрофдагиларга:- Бу ҳам носиралик Исо билан бирга бўлган! – деди.
Бутрус эса қасам ичганча:- Мен бу Одамни танимайман! – деб яна тонди.
Бир оздан кейин у ерда турганлар келиб, Бутрусга:- Сен улардан бирининг худди ўзисан, каломинг ҳам айтиб турибди, – дейишди.
Лекин Бутрус лаънат ўқиб, қасам ичди-да:- Мен бу Одамни танимайман! – деб туриб олди. Шу вақт бирдан хўроз қичқирди.
Исонинг унга: “Хўроз қичқирмасданоқ, сен Мендан уч марта тонасан”, – деган сўзи Бутруснинг эсига тушиб, ташқарига чиқди-да, аччиқ-аччиқ йиғлади.
Толкования стиха Скопировать ссылку Скопировать текст Добавить в избранное
Библ. энциклопедия Библейский словарь Словарь библ. образов Практическая симфония
Цитата из Библии каждое утро
TG: t.me/azbible
Viber: vb.me/azbible