Скрыть
27:3
27:4
27:6
27:7
27:10
27:13
27:14
27:15
27:16
27:18
27:19
27:21
27:22
27:23
27:24
27:25
27:27
27:28
27:29
27:30
27:31
27:32
27:36
27:41
27:42
27:44
27:47
27:49
27:50
27:52
27:53
27:54
27:55
27:56
27:58
27:59
27:60
27:61
27:62
27:63
27:64
27:65
27:66
Церковнославянский (рус)
[Зач. 110.] У́тру же бы́в­шу, совѣ́тъ сотвори́ша вси́ архiере́е и ста́рцы людсті́и на Иису́са, я́ко уби́ти Его́:
и связа́в­ше Его́ ведо́ша и преда́ша Его́ Понті́йскому Пила́ту иге́мону.
[Зач. 111.] Тогда́ ви́дѣвъ Иу́да преда́вый Его́, я́ко осуди́ша Его́, раска́явся воз­врати́ три́десять сре́бреники архiере́емъ и ста́рцемъ,
глаго́ля: согрѣши́хъ преда́въ кро́вь непови́н­ную. Они́ же рѣ́ша: что́ есть на́мъ? Ты́ у́зриши.
И пове́ргъ сре́бреники въ це́ркви, отъи́де: и ше́дъ удави́ся.
Архiере́е же прiе́мше сре́бреники, рѣ́ша: недосто́йно е́сть вложи́ти и́хъ въ корва́ну, поне́же цѣна́ кро́ве е́сть.
Совѣ́тъ же сотво́рше, купи́ша и́ми село́ скуде́льничо, въ погреба́нiе стра́н­нымъ:
тѣ́мже нарече́ся село́ то́ село́ кро́ве, до сего́ дне́:
тогда́ сбы́ст­ся рече́н­ное Иеремі́емъ проро́комъ, глаго́лющимъ: и прiя́ша три́десять сре́бреникъ, цѣ́ну Цѣне́н­наго, Его́же цѣни́ша от­ сыно́въ Изра́илевъ,
и да́ша я́ на село́ скуде́льничо, я́коже сказа́ мнѣ́ Госпо́дь.
Иису́съ же ста́ предъ иге́мономъ. И вопроси́ Его́ иге́монъ, глаго́ля: Ты́ ли еси́ Ца́рь Иуде́йскiй? Иису́съ же рече́ ему́: ты́ глаго́леши.
И егда́ На́нь глаго́лаху архiере́е и ста́рцы, ничесо́же от­вѣщава́­ше.
Тогда́ глаго́ла Ему́ Пила́тъ: не слы́шиши ли, коли́ка на Тя́ свидѣ́тел­ст­вуютъ?
И не от­вѣща́ ему́ ни къ еди́ному глаго́лу, я́ко диви́тися иге́мону зѣло́.
На [вся́къ] же пра́здникъ обы́чай бѣ́ иге́мону от­пуща́ти еди́наго наро́ду свя́зня, его́же хотя́ху:
имя́ху же тогда́ свя́зана наро́чита, глаго́лемаго Вара́вву:
собра́в­шымся же и́мъ, рече́ и́мъ Пила́тъ: кого́ хо́щете [от­ обою́] от­пущу́ ва́мъ: Вара́вву ли, или́ Иису́са глаго́лемаго Христа́?
Вѣ́дяше бо, я́ко за́висти ра́ди преда́ша Его́.
Сѣдя́щу же ему́ на суди́щи, посла́ къ нему́ жена́ его́, глаго́лющи: ничто́же тебѣ́ и Пра́веднику Тому́: мно́го бо пострада́хъ дне́сь во снѣ́ Его́ ра́ди.
Архiере́е же и ста́рцы наусти́ша наро́ды, да испро́сятъ Ва́равву, Иису́са же погубя́тъ.
Отвѣща́въ же иге́монъ рече́ и́мъ: кого́ хо́щете от­ обою́ от­пущу́ ва́мъ? Они́ же рѣ́ша: Вара́вву.
Глаго́ла и́мъ Пила́тъ: что́ у́бо сотворю́ Иису́су глаго́лемому Христу́? Глаго́лаша ему́ вси́: да ра́спятъ бу́детъ.
Иге́монъ же рече́: ко́е у́бо зло́ сотвори́? Они́ же и́злиха вопiя́ху, глаго́люще: да про́пятъ бу́детъ.
Ви́дѣвъ же Пила́тъ, я́ко ничто́же успѣва́етъ, но па́че молва́ быва́етъ, прiе́мь во́ду, умы́ ру́цѣ предъ наро́домъ, глаго́ля: непови́ненъ е́смь от­ кро́ве Пра́веднаго Сего́: вы́ у́зрите.
И от­вѣща́в­ше вси́ лю́дiе рѣ́ша: кро́вь Его́ на на́съ и на ча́дѣхъ на́шихъ.
Тогда́ от­пусти́ и́мъ Вара́вву: Иису́са же би́въ предаде́ [и́мъ], да Его́ про́пнутъ.
[Зач. 112.] Тогда́ во́ини иге́моновы, прiе́мше Иису́са на суди́ще, собра́ша На́нь все́ мно́же­с­т­во во́инъ:
и совле́кше Его́, одѣ́яша Его́ хлами́дою червле́ною:
и спле́тше вѣне́цъ от­ те́рнiя, воз­ложи́ша на главу́ Его́, и тро́сть въ десни́цу Его́: и покло́ншеся на колѣ́ну предъ Ни́мъ руга́хуся Ему́, глаго́люще: ра́дуйся, Царю́ Иуде́йскiй.
И плю́нув­ше На́нь, прiя́ша тро́сть и бiя́ху по главѣ́ Его́.
И егда́ поруга́шася Ему́, совлеко́ша съ Него́ багряни́цу и облеко́ша Его́ въ ри́зы Его́: и ведо́ша Его́ на пропя́тiе.
Исходя́ще же обрѣто́ша человѣ́ка Кирине́йска, и́менемъ Си́мона: и сему́ задѣ́ша понести́ кре́стъ Его́.
[Зач. 113.] И при­­ше́дше на мѣ́сто нарица́емое Голго́ѳа, е́же е́сть глаго́лемо Кра́нiево мѣ́сто,
да́ша ему́ пи́ти о́цетъ съ же́лчiю смѣ́шенъ: и вку́шь, не хотя́ше пи́ти.
Распе́ншiи же Его́ раздѣли́ша ри́зы Его́, ве́ргше жре́бiя:
и сѣдя́ще стрежа́ху Его́ ту́:
и воз­ложи́ша верху́ главы́ Его́ вину́ Его́ напи́сану: Се́й е́сть Иису́съ, Ца́рь Иуде́йскiй.
Тогда́ распя́ша съ Ни́мъ два́ разбо́йника: еди́наго о десну́ю, и еди́наго о шу́юю.
Мимоходя́щiи же ху́ляху Его́, покива́юще глава́ми сво­и́ми
и глаго́люще: Разоря́яй це́рковь и треми́ де́нми Созида́яй, спаси́ся Са́мъ: а́ще Сы́нъ еси́ Бо́жiй, сни́ди со кре́ста́.
Та́кожде же и архiере́е руга́ющеся съ кни́жники и ста́рцы [и фарисе́и], глаго́лаху:
ины́я спасе́, Себе́ ли не мо́жетъ спасти́? А́ще Ца́рь Изра́илевъ е́сть, да сни́детъ ны́нѣ со кре́ста́, и вѣ́руемъ въ Него́:
упова́ на Бо́га: да изба́витъ ны́нѣ Его́, а́ще хо́щетъ Ему́. Рече́ бо, я́ко Бо́жiй е́смь Сы́нъ.
То́жде же и разбо́йника распя́тая съ Ни́мъ поноша́ста Ему́.
От шеста́го же часа́ тма́ бы́сть по все́й земли́ до часа́ девя́таго:
о девя́тѣмъ же часѣ́ возопи́ Иису́съ гла́сомъ ве́лiимъ, глаго́ля: Или́, Или́, лима́ савахѳани́? Е́же е́сть, Бо́же Мо́й, Бо́же Мо́й, вску́ю Мя́ еси́ оста́вилъ?
Нѣ́цыи же от­ ту́ стоя́щихъ слы́шав­ше глаго́лаху, я́ко Илiю́ глаша́етъ Се́й.
И а́бiе те́къ еди́нъ от­ ни́хъ, и прiе́мь гу́бу, испо́лнивъ же о́цта, и вонзе́ на тро́сть, напая́ше Его́.
Про́чiи же глаго́лаху: оста́ви, да ви́димъ, а́ще прiи́детъ Илiа́ спасти́ Его́.
Иису́съ же, па́ки возопи́въ гла́сомъ ве́лiимъ, испусти́ ду́хъ.
И се́, завѣ́са церко́вная раздра́ся на дво́е съ вы́шняго кра́я до ни́жняго: и земля́ потрясе́ся: и ка́менiе распаде́ся:
и гро́би от­верзо́шася: и мно́га тѣлеса́ усо́пшихъ святы́хъ воста́ша:
и изше́дше изъ гро́бъ, по воскресе́нiи Его́, внидо́ша во святы́й гра́дъ и яви́шася мно́зѣмъ.
Со́тникъ же и и́же съ ни́мъ стрегу́щiи Иису́са, ви́дѣв­ше тру́съ и бы́в­шая, убоя́шася зѣло́, глаго́люще: во­и́стин­ну Бо́жiй Сы́нъ бѣ́ Се́й.
Бя́ху же ту́ и жены́ мно́ги издале́ча зря́щя, я́же идо́ша по Иису́сѣ от­ Галиле́и, служа́щя Ему́:
въ ни́хже бѣ́ Марі́а Магдали́на, и Марі́а Иа́кова и Иосі́и ма́ти, и ма́ти сы́ну Зеведе́ову.
По́здѣ же бы́в­шу, прiи́де человѣ́къ бога́тъ от­ Аримаѳе́а, и́менемъ Ио́сифъ, и́же и са́мъ учи́ся у Иису́са:
се́й при­­сту́пль къ Пила́ту, проси́ тѣлесе́ Иису́сова. Тогда́ Пила́тъ повелѣ́ да́ти тѣ́ло.
И прiе́мь тѣ́ло Ио́сифъ, обви́тъ е́ плащани́цею чи́стою
и положи́ е́ въ но́вѣмъ сво­е́мъ гро́бѣ, его́же изсѣче́ въ ка́мени: и воз­вали́въ ка́мень ве́лiй надъ две́ри гро́ба, отъи́де.
Бѣ́ же ту́ Марі́а Магдали́на и друга́я Марі́а, сѣдя́щѣ пря́мо гро́ба.
[Зач. 114.] Во у́трiй же де́нь, и́же е́сть по пятцѣ́, собра́шася архiере́е и фарисе́е къ Пила́ту,
глаго́люще: го́споди, помяну́хомъ, я́ко льсте́цъ о́нъ рече́, еще́ сы́й жи́въ: по трiе́хъ дне́хъ воста́ну:
повели́ у́бо утверди́ти гро́бъ до тре́тiяго дне́, да не ка́ко при­­ше́дше ученицы́ Его́ но́щiю укра́дутъ Его́ и реку́тъ лю́демъ: воста́ от­ ме́ртвыхъ: и бу́детъ послѣ́дняя ле́сть го́рша пе́рвыя.
Рече́ же и́мъ Пила́тъ: и́мате кустоді́ю: иди́те, утверди́те, я́коже вѣ́сте.
Они́ же ше́дше утверди́ша гро́бъ, зна́менав­ше ка́мень съ кустоді́ею.
Французский (LSG)
 Dès que le matin fut venu, tous les principaux sacrificateurs et les anciens du peuple tinrent conseil contre Jésus, pour le faire mourir.
 Après l'avoir lié, ils l'emmenèrent, et le livrèrent à Ponce Pilate, le gouverneur.
 Alors Judas, qui l'avait livré, voyant qu'il était condamné, se repentit, et rapporta les trente pièces d'argent aux principaux sacrificateurs et aux anciens,
 en disant: J'ai péché, en livrant le sang innocent. Ils répondirent: Que nous importe? Cela te regarde.
 Judas jeta les pièces d'argent dans le temple, se retira, et alla se pendre.
 Les principaux sacrificateurs les ramassèrent, et dirent: Il n'est pas permis de les mettre dans le trésor sacré, puisque c'est le prix du sang.
 Et, après en avoir délibéré, ils achetèrent avec cet argent le champ du potier, pour la sépulture des étrangers.
 C'est pourquoi ce champ a été appelé champ du sang, jusqu'à ce jour.
 Alors s'accomplit ce qui avait été annoncé par Jérémie, le prophète: Ils ont pris les trente pièces d'argent, la valeur de celui qui a été estimé, qu'on a estimé de la part des enfants d'Israël;
 et il les ont données pour le champ du potier, comme le Seigneur me l'avait ordonné.
 Jésus comparut devant le gouverneur. Le gouverneur l'interrogea, en ces termes: Es-tu le roi des Juifs? Jésus lui répondit: Tu le dis.
 Mais il ne répondit rien aux accusations des principaux sacrificateurs et des anciens.
 Alors Pilate lui dit: N'entends-tu pas de combien de choses ils t'accusent?
 Et Jésus ne lui donna de réponse sur aucune parole, ce qui étonna beaucoup le gouverneur.
 A chaque fête, le gouverneur avait coutume de relâcher un prisonnier, celui que demandait la foule.
 Ils avaient alors un prisonnier fameux, nommé Barabbas.
 Comme ils étaient assemblés, Pilate leur dit: Lequel voulez-vous que je vous relâche, Barabbas, ou Jésus, qu'on appelle Christ?
 Car il savait que c'était par envie qu'ils avaient livré Jésus.
 Pendant qu'il était assis sur le tribunal, sa femme lui fit dire: Qu'il n'y ait rien entre toi et ce juste; car aujourd'hui j'ai beaucoup souffert en songe à cause de lui.
 Les principaux sacrificateurs et les anciens persuadèrent à la foule de demander Barabbas, et de faire périr Jésus.
 Le gouverneur prenant la parole, leur dit: Lequel des deux voulez-vous que je vous relâche? Ils répondirent: Barabbas.
 Pilate leur dit: Que ferai-je donc de Jésus, qu'on appelle Christ? Tous répondirent: Qu'il soit crucifié!
 Le gouverneur dit: Mais quel mal a-t-il fait? Et ils crièrent encore plus fort: Qu'il soit crucifié!
 Pilate, voyant qu'il ne gagnait rien, mais que le tumulte augmentait, prit de l'eau, se lava les mains en présence de la foule, et dit: Je suis innocent du sang de ce juste. Cela vous regarde.
 Et tout le peuple répondit: Que son sang retombe sur nous et sur nos enfants!
 Alors Pilate leur relâcha Barabbas; et, après avoir fait battre de verges Jésus, il le livra pour être crucifié.
 Les soldats du gouverneur conduisirent Jésus dans le prétoire, et ils assemblèrent autour de lui toute la cohorte.
 Ils lui ôtèrent ses vêtements, et le couvrirent d'un manteau écarlate.
 Ils tressèrent une couronne d'épines, qu'ils posèrent sur sa tête, et ils lui mirent un roseau dans la main droite; puis, s'agenouillant devant lui, ils le raillaient, en disant: Salut, roi des Juifs!
 Et ils crachaient contre lui, prenaient le roseau, et frappaient sur sa tête.
 Après s'être ainsi moqués de lui, ils lui ôtèrent le manteau, lui remirent ses vêtements, et l'emmenèrent pour le crucifier.
 Lorsqu'ils sortirent, ils rencontrèrent un homme de Cyrène, appelé Simon, et ils le forcèrent à porter la croix de Jésus.
 Arrivés au lieu nommé Golgotha, ce qui signifie lieu du crâne,
 ils lui donnèrent à boire du vin mêlé de fiel; mais, quand il l'eut goûté, il ne voulut pas boire.
 Après l'avoir crucifié, ils se partagèrent ses vêtements, en tirant au sort, afin que s'accomplît ce qui avait été annoncé par le prophète: Ils se sont partagé mes vêtements, et ils ont tiré au sort ma tunique.
 Puis ils s'assirent, et le gardèrent.
 Pour indiquer le sujet de sa condamnation, on écrivit au-dessus de sa tête: Celui-ci est Jésus, le roi des Juifs.
 Avec lui furent crucifiés deux brigands, l'un à sa droite, et l'autre à sa gauche.
 Les passants l'injuriaient, et secouaient la tête,
 en disant: Toi qui détruis le temple, et qui le rebâtis en trois jours, sauve-toi toi-même! Si tu es le Fils de Dieu, descends de la croix!
 Les principaux sacrificateurs, avec les scribes et les anciens, se moquaient aussi de lui, et disaient:
 Il a sauvé les autres, et il ne peut se sauver lui-même! S'il est roi d'Israël, qu'il descende de la croix, et nous croirons en lui.
 Il s'est confié en Dieu; que Dieu le délivre maintenant, s'il l'aime. Car il a dit: Je suis Fils de Dieu.
 Les brigands, crucifiés avec lui, l'insultaient de la même manière.
 Depuis la sixième heure jusqu'à la neuvième, il y eut des ténèbres sur toute la terre.
 Et vers la neuvième heure, Jésus s'écria d'une voix forte: Éli, Éli, lama sabachthani? c'est-à-dire: Mon Dieu, mon Dieu, pourquoi m'as-tu abandonné?
 Quelques-un de ceux qui étaient là, l'ayant entendu, dirent: Il appelle Élie.
 Et aussitôt l'un d'eux courut prendre une éponge, qu'il remplit de vinaigre, et, l'ayant fixée à un roseau, il lui donna à boire.
 Mais les autres disaient: Laisse, voyons si Élie viendra le sauver.
 Jésus poussa de nouveau un grand cri, et rendit l'esprit.
 Et voici, le voile du temple se déchira en deux, depuis le haut jusqu'en bas, la terre trembla, les rochers se fendirent,
 les sépulcres s'ouvrirent, et plusieurs corps des saints qui étaient morts ressuscitèrent.
 Étant sortis des sépulcres, après la résurrection de Jésus, ils entrèrent dans la ville sainte, et apparurent à un grand nombre de personnes.
 Le centenier et ceux qui étaient avec lui pour garder Jésus, ayant vu le tremblement de terre et ce qui venait d'arriver, furent saisis d'une grande frayeur, et dirent: Assurément, cet homme était Fils de Dieu.
 Il y avait là plusieurs femmes qui regardaient de loin; qui avaient accompagné Jésus depuis la Galilée, pour le servir.
 Parmi elles étaient Marie de Magdala, Marie, mère de Jacques et de Joseph, et la mère des fils de Zébédée.
 Le soir étant venu, arriva un homme riche d'Arimathée, nommé Joseph, lequel était aussi disciple de Jésus.
 Il se rendit vers Pilate, et demanda le corps de Jésus. Et Pilate ordonna de le remettre.
 Joseph prit le corps, l'enveloppa d'un linceul blanc,
 et le déposa dans un sépulcre neuf, qu'il s'était fait tailler dans le roc. Puis il roula une grande pierre à l'entrée du sépulcre, et il s'en alla.
 Marie de Magdala et l'autre Marie étaient là, assises vis-à-vis du sépulcre.
 Le lendemain, qui était le jour après la préparation, les principaux sacrificateurs et les pharisiens allèrent ensemble auprès de Pilate,
 et dirent: Seigneur, nous nous souvenons que cet imposteur a dit, quand il vivait encore: Après trois jours je ressusciterai.
 Ordonne donc que le sépulcre soit gardé jusqu'au troisième jour, afin que ses disciples ne viennent pas dérober le corps, et dire au peuple: Il est ressuscité des morts. Cette dernière imposture serait pire que la première.
 Pilate leur dit: Vous avez une garde; allez, gardez-le comme vous l'entendrez.
 Ils s'en allèrent, et s'assurèrent du sépulcre au moyen de la garde, après avoir scellé la pierre.
Латинский (Nova Vulgata)
Mane autem facto, consi lium inierunt omnes princi pes sacerdotum et seniores populi adversus Iesum, ut eum morti traderent.
Et vinctum adduxerunt eum et tradiderunt Pilato praesidi.
Tunc videns Iudas, qui eum tradidit, quod damnatus esset, paenitentia ductus, rettulit triginta argenteos principibus sacerdotum et senioribus
dicens: «Peccavi tradens sanguinem innocentem». At illi dixerunt: «Quid ad nos? Tu videris!».
Et proiectis argenteis in templo, recessit et abiens laqueo se suspendit.
Principes autem sacerdotum, acceptis argenteis, dixerunt: «Non licet mittere eos in corbanam, quia pretium sanguinis est».
Consilio autem inito, emerunt ex illis agrum Figuli in sepulturam peregrinorum.
Propter hoc vocatus est ager ille ager Sanguinis usque in hodiernum diem.
Tunc impletum est quod dictum est per Ieremiam prophetam di centem: «Et acceperunt triginta argenteos, pretium appretiati quem appretiaverunt a filiis Israel,
et dederunt eos in agrum Figuli, sicut constituit mihi Dominus».
Iesus autem stetit ante praesidem; et interrogavit eum praeses dicens: «Tu es Rex Iudaeorum?». Dixit autem Iesus: «Tu dicis».
Et cum accusaretur a principibus sacerdotum et senioribus, nihil respondit.
Tunc dicit illi Pilatus: «Non audis quanta adversum te dicant testimonia?».
Et non respondit ei ad ullum verbum, ita ut miraretur praeses vehementer.
Per diem autem sollemnem consueverat praeses dimittere turbae unum vinctum, quem voluissent.
Habebant autem tunc vinctum insignem, qui dicebatur Barabbas.
Congregatis ergo illis dixit Pilatus: «Quem vultis dimittam vobis: Barabbam an Iesum, qui dicitur Christus?».
Sciebat enim quod per invidiam tradidissent eum.
Sedente autem illo pro tribunali, misit ad illum uxor eius dicens: «Nihil tibi et iusto illi. Multa enim passa sum hodie per visum propter eum».
Principes autem sacerdotum et seniores persuaserunt turbis, ut peterent Barabbam, Iesum vero perderent.
Respondens autem praeses ait illis: «Quem vultis vobis de duobus dimittam?». At illi dixerunt: «Barabbam!».
Dicit illis Pilatus: «Quid igitur faciam de Iesu, qui dicitur Christus?». Dicunt omnes: «Crucifigatur!».
Ait autem: «Quid enim mali fecit?». At illi magis clamabant dicentes: «Crucifigatur!».
Videns autem Pilatus quia nihil proficeret, sed magis tumultus fieret, accepta aqua, lavit manus coram turba dicens: «Innocens ego sum a sanguine hoc; vos videritis!».
Et respondens universus populus dixit: «Sanguis eius super nos et super filios nostros».
Tunc dimisit illis Barabbam; Iesum autem flagellatum tradidit, ut crucifigeretur.
Tunc milites praesidis suscipientes Iesum in praetorio congregaverunt ad eum universam cohortem.
Et exuentes eum, clamydem coccineam circumdederunt ei
et plectentes coronam de spinis posuerunt super caput eius et arundinem in dextera eius et, genu flexo ante eum, illudebant ei dicentes: «Ave, rex Iudaeorum!».
Et exspuentes in eum acceperunt arundinem et percutiebant caput eius.
Et postquam illuserunt ei, exuerunt eum clamyde et induerunt eum vestimentis eius et duxerunt eum, ut crucifigerent.
Exeuntes autem invenerunt hominem Cyrenaeum nomine Simonem; hunc angariaverunt, ut tolleret crucem eius.
Et venerunt in locum, qui dicitur Golgotha, quod est Calvariae locus,
et dederunt ei vinum bibere cum felle mixtum; et cum gustasset, noluit bibere.
Postquam autem crucifixerunt eum, diviserunt vestimenta eius sortem mittentes
et sedentes servabant eum ibi.
Et imposuerunt super caput eius causam ipsius scriptam: «Hic est Iesus Rex Iudaeorum».
Tunc crucifiguntur cum eo duo latrones: unus a dextris, et unus a sinistris.
Praetereuntes autem blasphemabant eum moventes capita sua
et dicentes: «Qui destruis templum et in triduo illud reaedificas, salva temetipsum; si Filius Dei es, descende de cruce!».
Similiter et principes sacerdotum illudentes cum scribis et senioribus dicebant:
«Alios salvos fecit, seipsum non potest salvum facere. Rex Israel est; descendat nunc de cruce, et credemus in eum.
Confidit in Deo; liberet nunc, si vult eum. Dixit enim: "Dei Filius sum"».
Idipsum autem et latrones, qui crucifixi erant cum eo, improperabant ei.
A sexta autem hora tenebrae factae sunt super universam terram usque ad horam nonam.
Et circa horam nonam clamavit Iesus voce magna dicens: «Eli, Eli, lema sabacthani?», hoc est: «Deus meus, Deus meus, ut quid dereliquisti me?».
Quidam autem ex illic stantibus audientes dicebant: «Eliam vocat iste».
Et continuo currens unus ex eis acceptam spongiam implevit aceto et imposuit arundini et dabat ei bibere.
Ceteri vero dicebant: «Sine, videamus an veniat Elias liberans eum».
Iesus autem iterum clamans voce magna emisit spiritum.
Et ecce velum templi scissum est a summo usque deorsum in duas partes, et terra mota est, et petrae scissae sunt;
et monumenta aperta sunt, et multa corpora sanctorum, qui dormierant, surrexerunt
et exeuntes de monumentis post resurrectionem eius venerunt in sanctam civitatem et apparuerunt multis.
Centurio autem et, qui cum eo erant custodientes Iesum, viso terrae motu et his, quae fiebant, timuerunt valde dicentes: «Vere Dei Filius erat iste!».
Erant autem ibi mulieres multae a longe aspicientes, quae secutae erant Iesum a Galilaea ministrantes ei;
inter quas erat Maria Magdalene et Maria Iacobi et Ioseph mater et mater filiorum Zebedaei.
Cum sero autem factum esset, venit homo dives ab Arimathaea nomine Ioseph, qui et ipse discipulus erat Iesu.
Hic accessit ad Pilatum et petiit corpus Iesu. Tunc Pilatus iussit reddi.
Et accepto corpore, Ioseph involvit illud in sindone munda
et posuit illud in monumento suo novo, quod exciderat in petra, et advolvit saxum magnum ad ostium monumenti et abiit.
Erat autem ibi Maria Magdalene et altera Maria sedentes contra sepulcrum.
Altera autem die, quae est post Parascevem, convenerunt principes sacerdotum et pharisaei ad Pilatum
dicentes: «Domine, recordati sumus quia seductor ille dixit adhuc vivens: "Post tres dies resurgam".
Iube ergo custodiri sepulcrum usque in diem tertium, ne forte veniant discipuli eius et furentur eum et dicant plebi: "Surrexit a mortuis", et erit novissimus error peior priore».
Ait illis Pilatus: «Habetis custodiam; ite, custodite, sicut scitis».
Illi autem abeuntes munierunt sepulcrum, signantes lapidem, cum custodia.
Чун бомдод расид, ҳамаи саркоҳинон ва пирони қавм дар бораи Исо машварат карданд, ки Ӯро ба қатл расонанд;
Ва Ӯро баста бурданду ба ҳоким Понтиюс Пилотус таслим карданд.
Таслимкунандаи Ӯ, Яҳудо, чун дид, ки Ӯро маҳкум карданд, пушаймон шуд ва сӣ сиккаи нуқраро ба саркоҳинон ва пирон гардонда дод,
Ва гуфт: «Ман гуноҳ кардам, ки Хуни бегуноҳро таслим кардам». Онҳо ба вай гуфтанд: «Ба мо чӣ? Худат медонӣ».
Ва сиккаҳои нуқраро вай дар маъбад партофта, баромада рафт ва худро буғӣ карда кушт.
Лекин саркоҳинон сиккаҳои нуқраро гирифта, гуфтанд: «Инро ба ганҷинаи маъбад андохтан ҷоиз нест, чунки ин хунбаҳост».
Ва машварат карда, ба ин пул киштзори кулолгарро барои қабристони ғарибон харида гирифтанд;
Ба ин сабаб он киштзор то имрӯз ́Мазрааи хун́ номида мешавад.
Он гоҳ сухане ки бо забони Ирмиёи пайғамбар гуфта шудааст, ба амал омад: ́Онҳо сӣ сиккаи нуқраро гирифтанд, яъне баҳои Он Баҳомондашудае ки писарони Исроил ба Ӯ таъин карда буданд.
Ва онро барои киштзори кулолгар доданд, чунон ки Худованд ба ман гуфт́.
Аммо Исо дар назди ҳоким истода буд. Ва ҳоким аз Ӯ пурсид: «Оё Ту Подшоҳи Яҳудиён ҳастӣ? Исо ба вай гуфт: «Ту мегӯӣ».
Вақте ки саркоҳинон ва пирон Ӯро айбдор мекарданд, Ӯ ҳеҷ ҷавоб намедод.
Он гоҳ Пилотус ба Ӯ гуфт: «Оё намешунавӣ, чӣ қадар бар зидди Ту шаҳодат медиҳанд?»
Лекин дар ҷавоби вай як сухан ҳам нагуфт, ба тавре ки ҳоким бисёр дар ҳайрат монд.
Ҳоким одат дошт, ки дар ҳар ид як бандиро, ки мехостанд, барои мардум озод мекард.
Дар он вақт дар он ҷо бандии шӯҳратноке буд ки Бараббос ном дошт.
Пас, вақте ки онҳо ҷамъ шуданд, Пилотус ба онҳо гуфт: «Киро мехоҳед, ки барои шумо озод кунам: Бараббосро, ё Исоро, ки Масеҳ меноманд?»
Зеро медонист, ки Ӯро аз рӯи ҳасад таслим карда буданд.
Вақе ки вай бар курсии доварӣ нишаста буд, занаш кас фиристода, гуфт: «Бо Он Одил туро коре набошад, чунки имрӯз дар хоб аз боиси Ӯ заҳмати бисёре кашидам».
Лекин саркоҳинон ва пирон мардумро барангехта буданд, ки озодии Бараббос ва қатли Исоро талаб кунанд.
Пас ҳоким ба онҳо рӯоварда, гуфт: «Аз ин ду кадомашро мехоҳед, ки барои шумо озод кунам?» Онҳо гуфтанд: «Барабосро».
Пилотус ба онҳо гуфт: «Пас Исоро, ки Масеҳ меноманд, чӣ кунам?» Ҳама гуфтанд: «Ӯро маслуб кун!»
Ҳоким гуфт: «Ӯ чӣ бадӣ кардааст?» Лекин онҳо боз ҳам зиёдтаар фарёд заданд: «Ӯро маслуб кун!»
Пилотус чун дид, ки ҳеҷ гап фоида надорад, балки ошӯб бештар мегардад, об талабида, дасти худро дар назди мардум шуст ва гуфт: «Ман аз хуни Ин Одил барӣ ҳастам; шумо бидонед».
Тамоми қавм дар ҷавоб гуфтанд: «Хуни Ӯ бар гардани мо ва фарзандони мо бошад».
Пас Бараббосро барои онҳо озод кард, ва Исоро тозиёна зада, барои маслуб кардан таслим кард.
Он гоҳ сарбозони ҳоким Исоро ба сарбозхона бурда, тамоми фавҷро гирди Ӯ ҷамъ оварданд,
Ва либоси Ӯро кашида, ҷомаи арғувон ба Ӯ пӯшонданд;
Ва тоҷе аз хор бофта, бар сараш ниҳоданд ва қамише ба дасти рости Ӯ доданд; ва назди Ӯ зону зада, масхаракунон гуфтанд: «Салом, эй Подшоҳи Яҳудиён!»
Ва бар Ӯ туф карданд ва қамишро гирифта, бар сараш заданд.
Пас аз он ки Ӯро басе истеҳзо карданд, ҷомаи арғувонро аз танаш кашида, либоси Худашро пӯшонданд ва Ӯро берун бурданд, то ки маслуб кунанд.
Чун берун рафтанд, касеро, ки Шимъӯн ном дошт ва аз Қурин буд, дида, маҷбур карданд, ки салиби Ӯро бардорад.
Ва чун ба ҷое ки Ҷолҷолто, яъне ˮҶои косахонаи сарˮ ном дошт, расиданд,
Сиркои бо заҳр омехтае барои нӯшонданаш доданд, лекин чун чашид, нахост, ки бинӯшад.
Ононе ки Ӯро маслуб карданд, либоси Ӯро қуръа партофта тақсим карданд, то ба амал ояд сухане ки бо забони пайғамбар гуфта шудааст: ́Сару либоси Маро дар миёни худ тақсим карданд ва бар пероҳани Ман қуръа партофтанд́.
Ва дар он ҷо нишаста, Ӯро посбонӣ карданд.
Ва айбномае навишта, болои сари Ӯ овехтанд, ки чунин буд: «Ин аст Исо, Подшоҳи Яҳудиён».
Бо Ӯ ду роҳзанро: яке аз дасти росташ ва дигаре аз дасти чапаш, маслуб карданд.
Ва роҳгузарон Ӯро дашном дода ва сар ҷунбонда,
Мегуфтанд: «Эй! Ту ки маъбадро вайрон карда, дар се рӯз аз нав бино мекунӣ! Худатро наҷот деҳ; агар Ту Писари Худо бошӣ, аз салиб фуруд ой».
Ҳамчунин саркоҳинон бо китибдонон ва пирон Ӯро истеҳзо карда, мегуфтанд:
«Дигаронро наҷот медод, лекин Худашро наҷот дода наметавонад! Агар Ӯ Подшоҳи Исроил бошад, акнун аз салиб фурӯд ояд, то ба Ӯ имон оварем;
Ба Худо таваккал карда буд: акнун Ӯро раҳо кунад, агар дилхоҳаш бошад. Зеро Ӯ гуфта буд: ́Ман Писари Худо ҳастам́».
Ҳамчунин роҳзаноне ки бо Ӯ маслуб шуда буданд, Ӯро дашном медоданд.
Ва аз соати шашум тамоми рӯи заминро то соати нӯҳум торикӣ фаро гирифт.
Ва наздик ба соати нӯҳум Исо бо овози баланд фарёд зада гуфт: «Элӣ, Элӣ! Ламма сабақтанӣ?» Яъне: «Худои Ман, Худои Ман! Чаро Маро тарк кардаӣ?»
Баъзе аз ҳозирон, чун шуниданд, гуфтанд: «Ӯ Илёсро мехонад».
Дарҳол яке аз онҳо исфанҷеро гирифта, аз сирко пур кард ва бар сари най ниҳода, наздики даҳони Ӯ бурд, то бинӯшад.
Лекин дигарон гуфтанд: «Биистед, бубинем, ки оё Илёс меояд, то ки Ӯро наҷот диҳад».
Исо боз бо овози баланде фарёд зада, ҷон дод.
Ва инак, пардаи маъбад аз боло то поён дарида, ду пора шуд: ва замин ҷунбид; ва сангҳо шикофта шуд;
Ва қабрҳо кушода шуд; ва бисёр ҷасадҳои покон, ки оромида буданд, эҳё шуданд,
Ва баъд аз эҳёи Ӯ аз қабрҳо баромада, ба шаҳри пок рафтанд ва ба бисёр касон зоҳир шуданд.
Аммо мирисад ва онҳое ки бо вай Исоро посбонӣ мекарданд, ҷунбиши замин ва рӯйдодҳои дигарро дида, бағоят тарсиданд ва гуфтанд: «Ба ростӣ Ӯ Писари Худо буд».
Ҳамчунин занони бисёре ки аз Ҷалил аз ақиби Исо омада буданд, ва ба Ӯ хизмат мекарданд, дар он ҷо истода, аз дур менигаристанд;
Дар миёни онҳо Марями Маҷдалия ва Маряме ки модари Яъқуб ва Йӯсе буд, ва модари писарони Забдой низ буданд.
Ва чун шом шуд, Юсуф ном давлатманде ки аз аҳли Ҳарофот ва ӯ низ аз шогирдони Исо буд, омад;
Ва назди Пилотус рафта, ҷасади Исоро талаб кард. Пилотус фармон дод, ки дода шавад.
Юсуф ҷасадро гирифта, ба катони тозае печонд.
Ва онро дар қабри наве ки аз санг барои худ тарошида буд, ниҳод ва санги калонеро бар дари қабр ғелонида, рафт.
Марями Маҷдалия ва он Марями дигар дар он ҷо, дар рӯ ба рӯи қабр нишаста буданд.
Фардои он, ки пас аз рӯзи ҷумъа буд, саркоҳинон ва фарисиён назди Пилотус ҷамъ омаданд,
Ва гуфтанд: «Эй хоҷа! Дар хотир дорем, ки он фиребгар, вақте ки зинда буд, гуфта буд, ки ́пас аз се рӯз эҳё хоҳам шуд́;
Пас, бифармо, ки қабрро то рӯзи сеюм посбонӣ кунанд, то шогирдонаш шабона Ӯро дуздида, ба қавм нагӯянд, ки аз мурдагон эҳё шуд; ва фиреби охирин аз аввалин бадтар шавад».
Пилотус ба онҳо гуфт: «Шумо посбонҳо доред; биравед ва, чунон ки медонед, пиосбонӣ кунед».
Онҳо рафта, дар назди қабр посбононро гузоштанд ва санги онро мӯҳр карданд.
Толкования стиха Скопировать ссылку Скопировать текст Добавить в избранное
Библ. энциклопедия Библейский словарь Словарь библ. образов Практическая симфония
Цитата из Библии каждое утро
TG: t.me/azbible
Viber: vb.me/azbible